Pierre Brice jako Vinnetou zůstal náčelníkem v naší paměti navždy

Filmy o Vinnetouovi jako by měly všechny okamžiky dopředu připravené a pečlivě naaranžované. Každý cval, každý široký záběr na krajinu, každé gesto i loučení, které se vrývalo do hlavy. Nebyly to klasické americké westerny, jaké točili slavní režiséři, ale pro tehdejší kluky představovaly samotný Divoký západ. Krajina, kde se natáčelo, nám byla podivně blízká, jako by se od míst, kde jsme si hráli, lišila jen několika skálami a vodopády.

Když měl v zimě roku 1962 premiéru film Poklad na Stříbrném jezeře, působilo to jako velká událost své doby. Na plátně se střídaly známé tváře, vedle nichž působil nový hrdina, který brzy přerostl všechny ostatní. Právě tehdy se zrodil obraz Vinnetoua, jenž se už neměl oddělit od jediného jména.

Z Pierrea Brice se stal Vinnetou, i když tomu zprvu nevěřil

Vinnetou se stal Pierrem Bricem tak dokonale, že je těžké si představit jiného herce v téže roli. Francouzský herec přitom léta hrál spíš menší postavy a jeho tvář bývala srovnávána s Alainem Delonem, s nímž se navíc osobně znal. Narodil se roku 1929 v Brestu, za okupace působil jako poslíček odboje a později sloužil jako voják v Indočíně i v alžírské válce. Filmové příležitosti přicházely, ale ve Francii měli tehdy hlavní slovo jiní idolové a Brice se do vlny moderních režisérů příliš nehodil.

Ocenění za vedlejší roli mu sice pomohlo, ale skutečný zlom přišel až ve chvíli, kdy si ho vyhlédl producent Horst Wendlandt. Paradoxní je, že Brice Karl Maye téměř neznal a samotná postava indiánského náčelníka ho zprvu nijak nelákala. Vadily mu i děj a dialogy, přesto dal na doporučení své agentky a roli přijal.

Blízkost s Lexem Barkerem a zrod filmové legendy

Na natáčení se ukázalo, že Brice neumí jezdit na koni tak, jak by se od filmového náčelníka čekalo, a oporu mu poskytoval Lex Barker jako Old Shatterhand. Barker působil na plátně jako pevný bod, autorita, o kterou se dalo opřít. Vedle něj Brice vypadal jemněji, skoro křehce, jenže vyprávění stavělo moc jinak. Ve skutečnosti to byl právě Vinnetou, kdo vedl lidi, plánoval a rozhodoval, zatímco Shatterhand zůstával spíš samostatným mužem činů.

Z Barkera udělaly filmy oblíbenou tvář, z Brice však udělaly hvězdu. Dokonce i ve chvíli, kdy Vinnetou ve třetím filmu zemřel, bylo jasné, že příběh se bez něj neobejde. Postava se musela vracet, i kdyby už další pokračování neměla stejnou sílu. Přesto poskytla prostor i mladším hercům a v několika filmech se vedle Brice objevoval také Stewart Granger. S Barkerem si Brice rozuměl, s Grangerem prý udržoval kontakt hlavně před kamerou.

Stirnband místo okázalé koruny a obraz moudrého náčelníka

Některé scény zůstaly v kolektivní paměti až bolestně živé. Smrt Nscho-tschi a závěr Vinnetouových osudů v sobě nesly předtuchu něčeho temného a neodvratného, co dětský divák neuměl pojmenovat, ale cítil to. Hudba Martina Böttchera dávala krajině vznešenost a zároveň nesla smutek spojený s dobýváním Západu. V tom světě byli padouši jasně rozpoznatelní, stejně jako čestní hrdinové, a filmová symbolika fungovala na první pohled.

Vinnetou navíc nepůsobil jako okázalý vládce s těžkou čelenkou a peřím. Stačila mu jednoduchá páska na čele, klidný hlas a rozvaha. Byl prezentován jako moudrý muž, který uvažuje, než udeří. A Pierre Brice, jenž původně toužil po lepších replikách, tomu obrazu postupně uvěřil natolik, že se s ním ztotožnil i mimo film.

Mayovské slavnosti, návraty i boj o vlastní odkaz

Od poloviny 70. let vystupoval na Karl-Mayových slavnostech v německém Elsperu a později přešel do Bad Segebergu. Mezitím se pokusil rozjet velký vlastní projekt v putovním stanu, který neuspěl, a tak se vrátil k osvědčeným open air představením. Byla to jednoduchá podívaná, často blízko pouťové atmosféře, ale zároveň okouzlující v tom, jak dokázala udržet mýtus při životě. Zhruba v dvaašedesáti letech Brice s rolí v sedle skončil.

Objevoval se pak už jen v několika filmech a televizních projektech, žil s německou manželkou Hellou Krekel nedaleko Paříže a psal scénáře i knihy, o nichž vědělo jen málo lidí. V devadesátých letech přišel ještě pokus o návrat postavy v krátkém seriálu, který však nedopadl šťastně. Když se v roce 2001 rozvířila pozornost kolem parodie, Brice se do ní nezapojil a příliš ho nepotěšila, i když mu bylo vysvětlováno, že jde o poctu. Z dědictví se pro něj stalo něco posvátného.

Konec mimo přestřelku a místo v paměti

Pierre Brice nezemřel filmově, žádnou zradou ani výstřelem do zad. Odešel ve věku 86 let na zápal plic a naposledy byl v náručí své ženy. Pro mnohé zůstává uklidňující vědomí, že nebyl sám. A v představách diváků bude dál stát na skále, dívat se do dálky a svírat stříbrnou pušku, jako by měl stále dohlížet na spravedlnost a zdravý rozum.

Nejdřív nechtěl být Vinnetou, později se jím snažil zůstat za každou cenu.

A jako drobný doklad tehdejší slávy se připomíná i to, že měl tři slavné plakátové výstřižky, které kdysi visely v pokojích fanoušků.

Zdroj: Rolling Stone, Filmožrouti