Neuvěřitelný život Louise de Funèse, vyhazovali ho z práce a hvězdou se stal až v padesáti

Herec Louis de Funès rozesmál celou Evropu rolemi výbušných choleriků, kteří dokázali během několika vteřin převrátit celé své okolí vzhůru nohama. Cesta na vrchol však byla u slavného francouzského komika nezvykle dlouhá a trnitá. Skutečnou hvězdou se stal až kolem padesátky, předtím vystřídal řadu zaměstnání a dlouhá léta se živil mimo jiné hraním na klavír v pařížských barech. Jeho život přitom nabídl řadu pozoruhodných příběhů. Rodiče kvůli nesouhlasu rodin odešli ze Španělska do Francie, sám herec měl syna už z prvního manželství a po zdravotních problémech musel zásadně změnit pracovní tempo.

Dítě zakázané lásky ze Sevilly

Celým jménem se jmenoval Louis Germain David de Funès de Galarza a blízcí mu říkali Fufu. Jeho rodiče Carlos Luis de Funès de Galarza a Leonor Soto Reguera se poznali ve Španělsku, jejich rodiny však vztahu nepřály. V roce 1904 proto odešli do Francie a usadili se v okolí Paříže. Otec vystudoval práva a později se živil mimo jiné broušením diamantů. Některé životopisy rodině připisují také šlechtický původ, ten však není ve všech genealogických pramenech jednoznačně doložen.

Budoucí komik se narodil 31. července 1914 v Courbevoie jako nejmladší ze tří dětí. Díky rodinnému původu vyrůstal vedle francouzštiny také se španělštinou a později ovládal i angličtinu.

Kožešník, účetní i barový pianista

Mladý Louis rád kreslil a učil se hrát na klavír. Navštěvoval pařížské Lycée Condorcet, studia však nedokončil. Poté vystřídal řadu krátkodobých zaměstnání a pracoval například jako kožešník, dekoratér, aranžér, účetní nebo prodavač. Z některých míst odešel sám, z jiných byl propuštěn.

V roce 1932 začal studovat na technické škole fotografie a filmu, předchůdkyni pozdější školy Louis-Lumière, ani toto studium ale nedokončil. Postupně se stále více prosazoval jako klavírista a koncem třicátých let hrával v barech a nočních podnicích, mimo jiné v pařížské čtvrti Pigalle. Hosty přitom nebavil jen hudbou. Už tehdy využíval výraznou mimiku, grimasy a komické obličeje, které se později staly jedním z jeho hlavních hereckých poznávacích znamení.

V roce 1942 se zapsal do hereckých kurzů René Simona, kde se seznámil s hercem Danielem Gélinem. Právě Gélin mu později pomohl získat některé z prvních hereckých příležitostí. Filmově debutoval v roce 1946 ve snímku La Tentation de Barbizon. Následovaly desítky malých rolí, které z něj však ještě zdaleka neudělaly hvězdu.

Dvě manželství a tři synové

Poprvé se Louis de Funès oženil v roce 1936 s Germaine Louise Élodie Carroyer. Z tohoto manželství se narodil jeho nejstarší syn Daniel. Manželství později skončilo rozvodem a Daniel vyrůstal převážně mimo domácnost, kterou si herec později vytvořil se svou druhou ženou. Právě proto se o něm v některých populárních životopisech nepřesně mluví jako o tajném nebo skrytém synovi. Ve skutečnosti šlo o legitimního syna z prvního manželství, nikoli o nemanželské dítě odhalené až po hercově smrti.

Osudovou ženou se pro de Funèse stala Jeanne Augustine Barthélemy, se kterou se oženil v roce 1943 a zůstal s ní až do své smrti. Jeanne pocházela z rodiny Nau de Maupassant, která byla spojena se zámkem Clermont. Přestože se v některých starších textech tvrdí, že byla příbuzná slavného spisovatele Guye de Maupassanta, toto příbuzenství není spolehlivě doloženo.

S Jeanne měl dva syny. Starší Patrick se stal lékařem, mladší Olivier de Funès se několik let věnoval herectví a s otcem si zahrál v šesti filmech, například ve snímcích Fantomas se zlobí, Velká restaurace, Hibernatus nebo Piti piti pá. Později herectví opustil a stal se dopravním pilotem.

Hvězdou se stal až kolem padesátky

Po válce odehrál Louis de Funès desítky vedlejších a epizodních rolí. Výraznější úspěch přišel až na přelomu padesátých a šedesátých let a skutečnou filmovou superhvězdou se stal kolem padesátého roku života. Důležitým předstupněm byla komedie Pouic-Pouic z roku 1963, definitivní průlom však přišel v roce 1964.

Tehdy měl premiéru Četník ze Saint-Tropez, který odstartoval sérii šesti četnických filmů, a zároveň první Fantomas. Od té chvíle se z de Funèse stal jeden z největších taháků francouzských kin. Obrovský triumf zaznamenal také Velký flám z roku 1966, který ve Francii přilákal přibližně 17,2 milionu diváků a dlouhá léta držel rekord nejnavštěvovanějšího francouzského filmu v domácích kinech.

V roce 1973 byl de Funès jmenován rytířem Řádu čestné legie a v roce 1980 získal čestného Césara za celoživotní přínos francouzské kinematografii.

Skok na vlak zvládl, zranil se při mnohem klidnější scéně

Při natáčení prvního Fantomase se de Funès pouštěl i do fyzicky náročných scén. Pod dohledem kaskadérského specialisty Gila Delamara například absolvoval skok z mostu na jedoucí vlak. Riskantní kousek proběhl bez vážné nehody.

Paradoxně mnohem horší následky měla zdánlivě bezpečnější scéna. Při dlouhém zavěšení na jeřábu přibližně metr nad zemí došlo k nepříjemnému poškození nervových struktur a následné paralýze části ramenních svalů. Následky zranění ho trápily ještě dlouhou dobu.

De Funès byl známý také mimořádnou důsledností a perfekcionismem. Pracovní vztahy proto někdy nebyly jednoduché a napětí se v různých obdobích objevovalo například při spolupráci s Jeanem Gabinem nebo Jeanem Maraisem. Naopak velmi důležitými spolupracovníky byli například Bourvil, Michel Galabru nebo režisér Jean Girault, se kterým natočil mimo jiné všech šest četnických filmů.

Dva infarkty změnily jeho kariéru

Zběsilé pracovní tempo a dlouhodobý stres se podepsaly na hercově zdraví. V březnu 1975 prodělal v krátkém odstupu dva srdeční infarkty, z nichž druhý byl velmi vážný. Musel výrazně omezit pracovní nasazení, změnit jídelníček a na čas přerušit natáčení.

K filmu se vrátil komedií Křidýlko nebo stehýnko z roku 1976. Produkce už ale musela přizpůsobit natáčení jeho zdravotnímu stavu a podle vzpomínek z natáčení byla připravena zdravotnická pomoc i sanitka. Opatrnost byla pochopitelná, protože de Funès už nemohl pracovat stejným způsobem jako před infarkty.

Po zdravotní pauze natočil do své smrti ještě šest celovečerních filmů. Vedle Křidýlka nebo stehýnka následovaly například Četník a mimozemšťané, Lakomec, Zelňačka a nakonec Četník a četnice.

Jeho nový režim se projevoval také před kamerou. Ve filmu Křidýlko nebo stehýnko hrál slavného gastronomického kritika, ve skutečnosti ale musel kvůli přísné dietě své stravování výrazně omezovat. Podle zákulisních vzpomínek tak při některých scénách s bohatě prostřeným stolem skutečně jedl jen minimálně.

Na zámku se změnil v zahradníka

V soukromí byl Louis de Funès velmi odlišný od svých filmových choleriků. Pamětníci ho popisovali jako klidného, rezervovaného a spíše uzavřeného člověka, který si pečlivě chránil soukromí. Velkou část života mimo film trávil na zámku Clermont u obce Le Cellier, který se stal rodinným sídlem.

Jednou z jeho největších vášní bylo zahradničení a zejména pěstování růží. V soukromí se rád označoval jednoduše za zahradníka a filmový svět nechával za branami svého domova. Jeho vztah k růžím později připomněla také odrůda nesoucí jméno Louis de Funès, kterou společnost Meilland pojmenovala po slavném herci.

Poslední četník a odkaz, který nezmizel

Louis de Funès zemřel 27. ledna 1983 v Nantes po dalším srdečním infarktu. Bylo mu 68 let a od premiéry jeho posledního filmu Četník a četnice tehdy uplynulo jen několik měsíců.

Pohřben je na obecním hřbitově v Le Cellier nedaleko někdejšího rodinného sídla Château de Clermont. Jeho popularita však smrtí neskončila. Filmy s Četníkem, Fantomasem, Velkým flámem nebo Velkou restaurací se dodnes pravidelně vracejí na televizní obrazovky a ve střední Evropě patří mezi nejznámější francouzské komedie vůbec.

V českém prostředí se na jeho popularitě výrazně podílel také dabér František Filipovský, jehož nezaměnitelný hlas se pro několik generací českých diváků stal s de Funèsem téměř neoddělitelně spojený.

Zdroje: Filmožrout, Musée Louis de Funès, Académie des César, AlloCiné, Le Monde, Geneastar, Geneanet, UPI, francouzské biografické a genealogické prameny