Celebrity
Seriál Přátelé, který vás baví od 90. let Co jste o něm možná netušili
Rachel, Monica, Phoebe, Joey, Ross a Chandler patří k postavám, které se lidem vryly do paměti stejně silně jako jejich hlášky a legendární situace z kavárny Central Perk. Sitcom Přátelé se vysílal od roku 1994 a i po letech zůstává překvapivě svěží, protože stojí na jednoduchém, ale dokonale fungujícím principu přátelství a každodenních malých katastrof. Každá z postav má jinou energii, jiný typ humoru a jiné slabé místo, takže se v nich diváci snadno poznávají. Přesně proto se seriál stále vrací na obrazovky i do streamovacích knihoven a nové generace ho objevují stejně nadšeně jako ti, kteří ho sledovali při původním uvedení. Vnější obraz seriálu je navíc plný pohodové atmosféry, jako by natáčení muselo být jednou dlouhou párty.
Jenže za tímto hřejivým pocitem se občas skrývaly velmi těžké věci, které veřejnost dlouho neviděla nebo je brala jako drobné perličky. Některé okolnosti se naplno rozkryly až po letech díky rozhovorům a vzpomínkám, které herci postupně poskytovali, a také díky pozdějšímu setkání, kdy se k seriálu vraceli s větším odstupem. Najednou vyšlo najevo, že sláva umí být stejně ohromující jako nebezpečná, a že tlak na vzhled, výkon i popularitu umí člověka semlít. Přátelé tak pro řadu lidí zůstávají synonymem jistoty, ale pro některé z aktérů šlo zároveň o období, které nebylo jen veselé. A právě tyto méně známé souvislosti dělají z seriálu ještě zajímavější fenomén.
Matthew Perry a roky, které mu zmizely z paměti
Jednou z nejvážnějších kapitol je boj Matthewa Perryho se závislostí, který se táhl během natáčení a zasahoval do jeho běžného fungování. Herec později popsal, že se v určitém období dostal do stavu, kdy mu části práce i života splývaly a některé roky si téměř nevybavuje. V takové situaci člověk působí navenek profesionálně, ale uvnitř se rozpadá, protože drogy i alkohol dokážou převzít kontrolu velmi nenápadně. Perry se k tomuto tématu vracel otevřeně a bez idealizace, čímž mnoha lidem připomněl, že úspěch a peníze nejsou automatickou ochranou před pádem. V jeho příběhu je nejděsivější právě to, jak dlouho se dá přežívat v režimu, který zvenku vypadá jako normální život.
Zároveň se ukázalo, že následky podobného zápasu mohou být dramatické i fyzicky, nejen psychicky. Perry měl v pozdějších letech za sebou velmi vážné zdravotní komplikace, které vyžadovaly dlouhou léčbu a návrat do běžného života nebyl otázkou týdnů. Když se dnes divák směje Chandlerovým replikám, může si uvědomit, že humor někdy funguje jako maska i jako obranný štít. Nejde o to zkazit si seriál, ale spíš chápat, že za dokonalým timingem vtipů stál člověk, který si procházel peklem. Tahle informace dává některým scénám úplně nový rozměr. A především připomíná, jak důležitá je pomoc a dlouhodobá podpora, když se někdo snaží vystoupit ze závislosti.
Phoebe byla milovaná, ale Lisa Kudrow se v sobě prala s nejistotou
Phoebe Buffay působí jako postava, která je nad věcí, jde si vlastní cestou a nenechá si diktovat, jak má vypadat nebo co si má myslet. O to překvapivější je, že samotná Lisa Kudrow prý v době natáčení řešila nejistotu spojenou s tělem a srovnáváním se s kolegyněmi. Když se člověk ocitne vedle dvou ikon, které jsou vnímány jako vzor štíhlosti, tlak na vlastní vzhled roste i v případě, že si to nechce připustit. V podobném prostředí se navíc snadno ztratí zdravá míra a normální váha začne vypadat jako problém, což je velmi nebezpečný posun v hlavě. Kudrow podle všeho odmítala jít cestou drastických diet, protože jí to fyzicky nedělalo dobře, a snažila se držet běžnější režim. To zní jako rozumné rozhodnutí, ale v prostředí, kde se váha řeší na denní bázi, to nemusí být psychicky jednoduché.
Výsledkem bylo mimo jiné i to, že se uvažovalo o volnějším stylingu, který měl opticky potlačit to, co bylo ve skutečnosti naprosto normální. Podobné zásahy sice mohou vypadat jako drobnost, jenže člověku nenápadně potvrzují, že s ním něco není v pořádku. Z dnešního pohledu je až zvláštní, jak silně dokázala televizní estetika devadesátých let tlačit na jednotný typ postavy. Přitom právě Phoebe je důkazem, že charisma a humor stojí mnohem výš než konfekční velikost. Když se na seriál díváme po letech, je dobré si všimnout, jak často byl obraz žen spojován s úzkostí ze vzhledu. A současně je fér říct, že otevřenost podobných zkušeností může pomoci divákům, kteří se srovnáváním bojují i dnes.
Rachel měla skončit dřív protože Jennifer Aniston cítila, že příběh došel
Seriál běžel tak dlouho, že je skoro těžké představit si, jaké to muselo být hrát jednu roli prakticky deset let a pořád dokola hledat motivaci. Jennifer Aniston údajně zvažovala, že se po deváté sezóně už nevrátí, protože měla pocit, že se příběh začíná točit v kruhu. U dlouhých seriálů je to častý problém, protože úspěch je zároveň past a každý další rok se očekává, že bude stejně dobrý jako ten předchozí. Aniston mohla mít navíc ambice posunout se dál, zkusit jiné projekty a nenechat se definovat jedinou postavou. Přesto nakonec zůstala, a právě díky tomu má finále podobu, jakou dnes fanoušci znají. Diváci často řeší, jestli by poslední řada fungovala bez Rachel, ale už samotná otázka ukazuje, jak zásadní postavou pro seriál byla.
Zároveň je zajímavé, že někdy je nejlepší odejít ve chvíli, kdy jste nahoře, a nepřetahovat příběh přes hranu. Aniston prý vnímala riziko, že se kouzlo může vyčerpat, a chtěla, aby seriál zůstal v paměti jako něco, co skončilo v pravý čas. V praxi ale o konci nikdy nerozhoduje jen jeden člověk, protože za seriálem stojí obří tým a také strategie televize. Když se dnes ohlédneme, desátá řada sice přinesla emoce i uzavření, ale zároveň je na ní vidět, že tvůrci museli balancovat mezi očekáváním publika a přirozenou únavou materiálu. Pro herce je náročné i to, že se jejich soukromý život vyvíjí, zatímco postava se musí držet v určitém rámu. Právě proto se podobná rozhodnutí často rodí dlouho a nejsou jen otázkou jednoho rozmaru.
Sláva která přišla přes noc zaskočila Davida Schwimmera i Matta LeBlanca
Úspěch Přátel nebyl jen příjemný bonus, ale doslova změna reality, protože herci se najednou stali tvářemi, které nešlo přehlédnout. David Schwimmer se později vyjádřil, že s takovou mírou pozornosti nepočítal a zvykání trvalo roky. Není to jen o tom, že vás lidé poznávají, ale také o tom, že se mění vztahy, důvěra a někdy i vlastní identita. Člověk se může cítit jako objekt, na kterého se všichni dívají, zatímco on sám by si občas přál prostě projít ulicí bez komentářů. V takovém tlaku se mohou prohlubovat úzkosti, může se narušit běžný rytmus a z normálních situací se stávají logistické operace. A právě tohle se u Schwimmera projevilo tím, že mu trvalo dlouho, než se slávou dokázal žít bez vnitřního napětí.
Matt LeBlanc měl podle dostupných informací také období, kdy se potřeboval stáhnout a přerušit kontakt s neustálým shonem kolem práce. Po konci seriálu a po zrušení navazujícího projektu se prý na čas uzavřel do soukromí a chtěl mít klid od očekávání, která se s jeho jménem vezla. V životě mu navíc přibyly rodinné starosti, takže se jeho pozornost přesunula jinam než na další kariérní krok. Je dobré vidět, že i herec spojovaný s bezstarostným Joeym může mít chvíle, kdy je svět příliš hlasitý. LeBlancova pauza připomíná, že odpočinek není slabost, ale někdy nutnost, když člověk dlouho funguje na maximum. A zároveň ukazuje, že návrat je možný, když se srovnají priority a najde se zdravější tempo.
Právní spory a tvrdé dopady ústních dohod
Za pozlátkem slávy se občas skrývají i velmi praktické a nepříjemné věci, například spory o peníze a smlouvy. V případě Lisy Kudrow se do médií dostala informace o soudním konfliktu s jejím bývalým manažerem, který se týkal provizí z repríz. Pro veřejnost je to často šok, protože si lidé myslí, že hvězdy mají vše ošetřené na papíře a nic je nemůže překvapit. Jenže právě v zábavním průmyslu se někdy pracuje na důvěru, ústní sliby se berou jako samozřejmost a teprve při rozchodu vyplave na povrch, že chybí jasná pravidla. Když pak dojde na soud, rozhodují detaily, které by si člověk dřív ani neuvědomil. A z konfliktu se stane mediální kauza, která se táhne a bere energii.
Takové situace mají navíc nepříjemný psychologický přesah, protože se najednou řeší, kdo komu pomohl a kdo komu co dluží. Pro herce může být obtížné vysvětlovat okolnosti, protože veřejnost slyší jen část příběhu a zbytek si domyslí. Přitom je to pro všechny varování, že i v přátelském vztahu je lepší mít věci ujasněné a napsané, zvlášť když jde o dlouhodobé příjmy. Reprízy úspěšného seriálu totiž mohou přinášet peníze ještě mnoho let po skončení natáčení, takže nejde o jednorázovou částku. Kudrow tak nakonec čelila důsledkům, které vypadají jako čistě právní problém, ale ve skutečnosti jde i o lidské zklamání a pocit křivdy. A právě proto podobné kauzy vyčnívají, protože narušují představu, že televizní rodina funguje stejně harmonicky i mimo kameru. Z pohledu fanoušků je to nepříjemné, ale zároveň realistické, protože showbyznys je práce jako každá jiná, jen pod větším drobnohledem.
Účes který chtěl každý, ale jeho majitelka ho měla plné zuby
Mezi ikonické momenty seriálu patří i to, jak silně ovlivnil módu a styl, což se u televizních hitů nestává vždy v takové míře. Účes spojený s Rachel se stal fenoménem, který ženy nosily po celém světě, a kadeřníci prý často dostávali zadání přesně podle její podoby. Vypadá to jako dokonalý kompliment, jenže Jennifer Aniston později přiznala, že s tímto účesem měla komplikovaný vztah. Pro televizní natáčení se vlasy upravují profesionálně, často denně, a výsledný efekt je mnohem snadnější udržet, když máte tým lidí, kteří řeší každý pramen. V běžném životě ale podobný střih vyžaduje čas, správné foukání, produkty a trpělivost, což není pro každého. Když se člověk ráno snaží dostat vlasy do stejné formy jako na obrazovce, může to být frustrující a výsledkem je spíš pocit boje než radosti.
Je až komické, že něco, co vypadá jako sen, může být pro samotnou herečku zdrojem otravy a únavy. V určitý moment se z trendu stane břemeno, protože lidé očekávají, že ho budete nosit pořád, i když vy sama už chcete změnu. Aniston měla během života více účesů, které inspirovaly publikum, ale právě tento se stal symbolem celé éry. Zároveň jde o hezkou připomínku, že obraz z televize bývá upravený a stylizovaný, zatímco skutečnost je obyčejnější a někdy i nepohodlná. Když se dnes díváme na staré díly, můžeme se pousmát nad tím, jakou moc měl seriál nad popkulturou. A současně je dobré mít na paměti, že žádný trend není povinnost a že i ikona má právo říct, že už toho má dost.
Žárlivost hostujících hvězd i nehoda, která se proměnila v děj
Natáčení seriálu někdy doprovázely i situace, které by se daly označit za typické drama ze zákulisí. Jedna známá epizoda souvisí s hostováním herečky, která si zahrála výraznou roli zamilované fanynky a při scéně došlo k momentu, který některým lidem mimo plac připadal příliš intimní. Její tehdejší partner údajně reagoval žárlivě a konflikt se odehrál přímo v prostředí natáčení, což muselo být pro všechny nepříjemné. Takové výbuchy jsou o to horší, že přicházejí ve chvíli, kdy se má pracovat, a navíc je kolem spousta lidí, kteří to vidí. V seriálovém světě se přitom často točí scény, které vypadají osobně, ale jsou to jen zadané akce v rámci role. Když si to někdo nedokáže udržet v hlavě, vzniká zbytečné napětí a atmosféra může zhořknout. Pro herce je pak těžké zůstat profesionální, když se kolem nich řeší osobní vztahy někoho jiného.
Z úplně jiného soudku je nehoda Matta LeBlanca, která se promítla přímo do příběhu. Při jednom natáčení se mu nepovedl kaskadérský prvek a zranění bylo natolik nepříjemné, že se muselo řešit, jak pokračovat dál, aniž by se výroba zastavila. Tvůrci nakonec zvolili chytré řešení a zranění zakomponovali do následující epizody, takže divák měl pocit, že jde o promyšlený gag. Je to ukázka toho, jak se seriál někdy rodí i z neplánovaných situací a jak flexibilní musí být scénáristé i produkce. Zároveň to připomíná, že komedie není jen o smíchu, ale také o fyzické práci a někdy i o riziku. LeBlancovo zranění tak získalo druhý život v příběhu a fanoušci si scénu pamatují dodnes. A právě takové momenty ukazují, že televizní magie vzniká často z tvrdé reality za kamerou.
Milion za epizodu a společný postup, který změnil pravidla hry
Na začátku série byli herci placeni relativně podobně, ale postupně se objevily rozdíly, které vyvolaly napětí a otázku spravedlnosti. V případě Přátel se ukázalo, že síla skupiny může být větší než tlak studia, protože herci se rozhodli postupovat společně a vyjednat si stejné podmínky. Televize údajně preferovala jednání s každým zvlášť, což je v podobných situacích běžná taktika, protože rozdělené karty se hůř skládají do jedné silné pozice. Jenže zde si šestice stála za tím, že jejich postavy fungují jako celek a že bez jednoho prvku by seriál ztratil rovnováhu. Tento přístup se později stal inspirací i pro jiné seriálové týmy, protože ukázal, že solidarita může reálně změnit výsledek. Fanoušci často vnímají vysoké honoráře jako přehnané, ale v kontextu obřího úspěchu a příjmů ze seriálu jde o klasický střet mezi hodnotou práce a hodnotou produktu.
V závěrečných sezónách se z odměn stala suma, která zní téměř neskutečně, ale odrážela rozsah popularity seriálu a jeho schopnost přitahovat publikum. Je zajímavé, že z pohledu diváka se nic nemění, protože epizoda má stále podobnou stopáž, podobné kulisy a stejné postavy, jenže zákulisní vyjednávání může být mnohem dramatičtější než děj na obrazovce. Společný postup herců tak dnes mnozí hodnotí jako chytrý a zároveň férový, protože seriál stál právě na chemii celé skupiny. Přátelé díky tomu nejsou jen komedií o vztazích, ale i příkladem toho, jak se lidé mohou domluvit a držet při sobě v tvrdém pracovním prostředí. Pro některé je to paradoxně jedna z nejhezčích věcí na celém fenoménu, protože to odpovídá samotnému poselství seriálu. A když si člověk uvědomí, jak dlouho seriál vydělává i po skončení, začne lépe chápat, proč se o platy bojovalo tak vytrvale. Nakonec je to další připomínka, že za smíchem se často skrývá tvrdá realita showbyznysu.
Co si z těchto zákulisních příběhů odnést jako divák
Přátelé zůstávají kultovní a pro mnoho lidí jsou dodnes bezpečným útočištěm, ke kterému se vrací, když potřebují vypnout. Zároveň ale stojí za to vědět, že natáčení obřího hitu není automaticky pohádka a že i v komediálním prostředí mohou probíhat velmi náročné osobní příběhy. Některé informace mohou působit nepříjemně, ale zároveň dávají seriálu lidský rozměr, protože připomínají, že humor vzniká z práce konkrétních lidí se slabostmi a obavami. Není nutné kvůli tomu seriál přestat mít rád, spíš je fér dívat se na něj s větším porozuměním. Pokud se vám někdy zdá, že postavy působí až podezřele dokonale sladěně, je dobré si připomenout, že mimo obrazovku se řešily věci, které do epizod nikdy nepatřily. A možná právě proto je výsledek tak působivý, protože se i přes všechny tlaky podařilo udržet lehkost a chemii, kterou diváci milují.
Když se dnes mluví o Přátelích, často se zdůrazňuje jejich nadčasovost, ale stejně důležité je i to, jak se mění pohled na práci v televizi. To, co se v devadesátých letech bralo jako normální tlak na vzhled nebo tempo výroby, dnes vnímáme citlivěji a více se mluví o dopadech na psychiku. Seriál tak nepřímo ukazuje, jak se vyvíjí společnost a jak se postupně otevírají témata duševního zdraví, hranic a pracovních podmínek. Přátelé v tomhle směru fungují jako zrcadlo doby, ve které vznikli, i jako důkaz, že některé věci se naštěstí posouvají k lepšímu. Znalost zákulisních souvislostí pak může fanouškovi přinést nový typ respektu, protože vidí, kolik úsilí a někdy i bolesti může stát za pohodovou půlhodinkou smíchu. A pokud vás seriál provází životem, možná vás tyto příběhy povedou i k větší laskavosti vůči lidem kolem vás, kteří na první pohled vypadají v pohodě, ale uvnitř bojují. Přesně to je totiž jedna z největších lekcí, které si z fenoménu Přátel můžeme odnést.
Zdroj: Filmožrouti, ČSFD
