Tálibán: Stručná historie islamistického radikálního hnutí

Tálibán (paštunsky a persky „Studenti“) je ultrakonzervativní politická a náboženská frakce, která se v Afghánistánu objevila v polovině 90. let po stažení sovětských jednotek, pádu komunistického režimu a následnému zhroucení občanského pořádku. Tálibán začal jako malá skupina afghánských náboženských studentů a učenců, kteří se snažili čelit zločinu a korupci. Organizace vděčí za svůj název právě tomuto počátečnímu složení.

Vznik islamistického hnutí Tálibán

Tálibán se objevil po první afghánské válce (1978–1992), kdy tamní vláda nedokázala mimo Kábul nastolit občanský pořádek a velká část země byla vystavena častému vydírání a útokům ze strany místních milicí a klanových bojůvek. Tváří v tvář masové vnitřní migraci našlo mnoho Afghánců solidaritu a zastání v náboženské rétorice odporu mudžahedínů a dostalo příležitost studovat na islámských náboženských školách nazývaných madrasy. Dělo se tak hlavně v jižním Afghánistánu a severním Pákistánu.

V roce 1994 skupina bývalých bojovníků proti sovětské okupaci spjatých s madrasou ve vesnici provincie Kandahár úspěšně porazila místního klanového vůdce a začala pacifikovat okolní oblasti. Frakce, která se díky příslibu bezpečnosti a náboženskému zápalu těšila podpoře veřejnosti, rychle přerostla v hnutí nyní známé jako Tálibán. Koncem roku 1996 se Tálibán zmocnil hlavního město Kábulu a získal kontrolu nad přibližně dvěma třetinami země.

Tálibán: Náboženští fanatici i usedlí konzervativci

Tálibán zároveň čelil značnému odporu zejména poté, co prosadil svůj vlastní výklad práva a pořádku. Spojil přísnou náboženskou ideologii – směs deobandského tradicionalismu a wahhábského puritanismu – s konzervativním paštunským společenským kodexem, aby vytvořil brutálně represivní režim. Jeho politika zahrnovala téměř úplné vyloučení žen z veřejného života (včetně zaměstnávání žen a jejich vzdělávání), systematické ničení neislámských uměleckých památek a exekuci tvrdých trestů.

Odpor byl zvláště výrazný mezi nepaštunskými etnickými skupinami – jmenovitě Tádžiky, Uzbeky a Hazary – v severní, západní a střední části země, které považovaly moc převážně paštunského Tálibánu za pokračování tradiční hegemonie. V roce 2001 Tálibán kontroloval celý severní Afghánistán kromě malé části a tento režim uznaly pouze Saúdská Arábie, Pákistán a Spojené arabské emiráty.

Kromě zjevného ignorování lidských práv ze strany Tálibánu bylo mnoho zemí znepokojeno tím, že organizace poskytla útočiště Usámovi bin Ládinovi, který pomáhal organizovat síť muslimských bojovníků narozených v zahraničí během afghánské války. Tato síť pojmenovaná al-Káida a do češtiny obvykle překládaná jako Základna se vyvinula v uskupení islamistických bojovníků, kteří usilovali o násilný boj za osvobození muslinského světa od nemuslimského vlivu a zorganizovali několik útoků proti Spojeným státům. I poté, co byli bin Ládin a al-Káida shledáni odpovědnými za útoky na Světové obchodní centrum v New Yorku a na Pentagon, ke kterým došlo 11. září 2001, Tálibán odmítl bin Ládina vydat.

Spojené státy a jejich spojenci začali bombardovat Afghánistán v říjnu téhož roku a zároveň podporovali úsilí Severní aliance – skupiny protitálibánských frakcí v Afghánistánu –, které bránily kompletnímu převzetí země Tálibánem. Počátkem prosince se Severní alianci podařilo režim Tálibánu svrhnout. Přestože byl Tálibán vyhnán z mocenských pozic, přežil a mnoho jeho hlavních členů zůstalo na svobodě po celou dobu afghánské války (2001–2014).

V roce 2005 Tálibán začal projevovat známky oživení a větší koordinovanosti a odolnosti mezi svými bojovníky. Jeho zakladatel a vůdce mulla Muhammad Umar zůstal skrytý s občasným kontaktem s okolím, ale vyšší velitelé jako mulla Dadullah a mulla Abdul Ghání Baradar stále více centralizovali velitelskou strukturu skupiny. Ta přijala novou taktiku po vzoru té, kterou používali povstalci ve válce v Iráku, a to včetně používání sebevražedných bombových útoků a improvizovaných výbušných zařízení. Nábor do hnutí byl intenzivní a čerpal z tisíců Afghánců rozčarovaných masivně rozšířenou korupcí v nové vládě a také odporem vůči obětem a ničení, které doprovázely probíhající vojenské operace USA a NATO. V roce 2009, kdy se boje rozšířily do bezprecedentní úrovně, nově zvolený americký prezident Barack Obama nařídil zvýšení přítomnosti amerických vojáků ve válce.

V červenci 2015 afghánská vláda zjistila, že mulla Umar zemřel už v roce 2013 v pákistánské nemocnici. Jeho nástupce Achtar Mansúr krátce působil jako jeho nástupce, dokud nebyl zabit při americkém leteckém útoku v Pákistánu v květnu 2016. Militantnímu křídlu Tálibánu stále více dominovala síť Hakkání, jejíž vůdce Sirajuddin zastával funkci zástupce velitele Tálibánu.

Mezitím rostoucí vliv Tálibánu na jedné straně a neschopnost centrální vlády na straně druhé přiměly kabinet prezidenta Hamida Karzáího neformálně se setkat s vůdci radikálního hnutí. Tálibán však nadále považoval ústřední vládu za zásadně nelegitimní a trval na rozhovorech s mocností, která afghánskou vládu dosadila – se Spojenými státy.

Tálibán a Spojené státy se začaly scházet v roce 2018 s pomocí Saúdské Arábie, Pákistánu a Spojených arabských emirátů, které jsou jedinými zeměmi, které mají s oběma stranami diplomatický vztah. Diskuze se soustředily na stažení amerických vojáků z afghánského území, i když Spojené státy se zároveň snažily usmířit tamní vládu s hnutím.

Dohoda s USA byla podepsána koncem února 2020. Výměnou za úplné stažení amerických jednotek během 14měsíčního období Tálibán souhlasil s ukončením svých útoků na americké síly a zákazu operovat z Afghánistánu al-Káidě a Islámskému státu a jejich poboček.

Když se stažení spojeneckých jednotek blížilo, posílený Tálibán v květnu až červnu rychle ovládl desítky okresů a uzavřel několik hlavních měst provincií. Zdálo se, že hnutí postrádá dostatek bojovníků a výbavy proti větším a lépe vyzbrojeným ozbrojeným silám ústřední vlády. Nicméně nedostatek koordinace a nedostatečně rychlá reakce na povstání umožnily Tálibánu během několika měsíců ovládnout zemi. V polovině srpna se vláda zhroutila a tálibánci dobyli celou zemi včetně Kábulu.

Vzhledem k tomu, že Tálibán zdánlivě toužil získat legitimitu na domácí i mezinárodní scéně, mnozí pozorovatelé doufali, že uvidí tolerantnější a smířlivější režim. První náznaky však ukázaly, že to byla chyba. V září po překotném úprku posledních západních pracovníků se chopili moci zastánci tvrdé linie. Tálibán otevřel školy zase pouze pro chlapce a znovu zavedl brutální tresty, jimiž se proslavil. Vedení se mezitím pustilo do přestavby organizační struktury hnutí. Centralizovalo moc, aby mohlo účiněji prosazovat svoji politiku.