Heliodor Píka (1987-1949), zavražděn komunisty kvůli tomu, že miloval svoji vlast

Generál Heliodor Píka aneb jedna z nejvýznamnějších postav československého vojenského odboje během druhé světové války. V těchto dnech navíc uplynulo již čtyřiasedmdesát let od jeho úmrtí v plzeňské věznici na Borech, tudíž je ideální příležitost si jeho život připomenout a říci si i zároveň to, proč bychom na něj neměli zapomínat. Píka se totiž nesmazatelně zapsal do paměti českého národa pro svou statečnost, nezlomnost, ale i vůdcovské schopnosti a nikdy nekončící odhodlání bránit svobodu svou i své vlasti, a to za všech okolností.

Mládí a počátky vojenské kariéry

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 v Štitíně, což je obec o zhruba třinácti stovkách obyvatel poblíž Opavy. Právě v Opavě pak navštěvoval gymnázium, a to s přáním studovat farmacii, nicméně v roce 1916 byl odveden k regimentu a záhy poté na haličskou frontu, kde sloužil v řadách patnáctého zeměbraneckého pluku, přičemž byl posléze zajat ruskými jednotkami. Po propuštění se pak přihlásil do Československých legií, nicméně v Rusku pobýval nějaký čas i poté, než se s částí této legie přesunul na západní frontu, kde působil díky svému vzdělání převážně jako zdravotník. Ve francouzském Le Havre také prošel vojenským výcvikem, načež byl zařazen jako vojín k třiatřicátému vojenskému pluku. Tím ale jeho kariéra teprve začínala.

Období první republiky

Po válce Píka vystudoval vojenskou akademii ve Francii a posléze se dokonce stal učitelem na Vojenské akademii v Hranicích. V té době se také oženil s Marií Sehnalovou, s níž měl posléze syna Milana. Ten mimochodem během druhé světové války sloužil u britské RAF. Ovšem už v roce 1919 Heliodor Píka bojoval proti Polákům na Těšínsku a také proti maďarským komunistickým povstalcům na jižním Slovensku. V armádě poté postupoval výše, a to až do roku 1932, kdy se stal vojenským atašé v Rumunsku, které bylo v té době československým spojencem a po návratu poté nastoupil na ministerstvo obrany. Tam by patrně i setrval delší dobu, kdyby nepřišel zlomový rok 1939 a tedy vznik protektorátu a nástup nacismu.

Druhá světová válka

Píka se rozhodl z Československa odejít, aby mohl proti nacistům bojovat v zahraničí. Nakonec zakotvil v Sovětském svazu, kde měl za úkol vytvořit československou vojenskou jednotku. Dokonce se mu podařilo do ní zahrnout i některé československé občany vězněné v tamních gulazích a de facto jim tak zachránit život. Na počátku roku 1945 ostře protestoval proti chování sovětských vojáků na dobyté Podkarpatské Rusi, nicméně nebyla tomu přikládána prakticky žádná pozornost. Po opětovném návratu do vlasti se mu nicméně dostalo několikerého povýšení, přičemž dosáhl hodnosti divizního generála a zároveň se stal i náměstkem náčelníka hlavního štábu československé armády, přičemž se předpokládalo, že právě tato funkce bude tou další, na kterou dosáhne, nebýt ovšem dalšího zásadního roku – 1948. Ten změnil vše. Komunistický převrat diametrálně změnil nahlížení na Píku a jeho činnost, což ve výsledku vedlo ještě v tomtéž roce k jeho zatčení a následnému mučení a vyslýchání.

Uvěznění a soudní proces

Život Heliodora Píky pak skončil za zdmi plzeňské věznice na Borech, kde byl 21. června 1949 popraven oběšením. Píka byl ostatně jednou z prvních obětí komunistického režimu popraveného po zmanipulovaném procesu, přičemž ho lživě usvědčili z práce pro britskou zpravodajskou službu na základě falešných důkazů i svědků. Navíc byl poté celé dekády označován režimem za vlastizrádce a rehabilitace se alespoň jeho rodina dočkala až po revoluci 1989. Ostatně, dodnes je nejasné, kde vlastně skončily jeho ostatky.

Zkrátka a jednoduše, Heliodor Píka byl pro režim velice nebezpečným člověkem, a to hlavně díky tomu, že měl silné povědomí o Čechoslovácích vězněných v sovětských koncentračních táborech gulag a nebál se na to upozorňovat. Proto musel být umlčen. V Plzni je po něm symbolicky pojmenováno také náměstí, třebaže ne na Borech, kde stojí věznice, nýbrž na Slovanech, kde je také pomník. Ve věznici je mu však věnována celá expozice.